Moto Guzzi Club Bohemia - oficiální stránky sdružení příznivců motocyklů značky Moto Guzzi - Guzzi v médiích - Moto Guzzi V11 Le Mans

Spřátelené spolky

Moto Guzzi V11 Le Mans - Hlavně žádný stres

Kategorie: Guzzi v médiích | Publikováno: 28.11.2009 10:23 | Autor: Jirka Riant

Máte taky občas ten pocit, že jde všechno do háje? Všude samé hi-tech, maximální výkony, nadzvukové rychlosti, ale smysl toho všeho se pomalu vytrácí? Taky se vám občas zdává o časech, kdy jste na servis nepotřebovali laptop, ale obyčejné měrky a trochu slušný „vercajk“? Kupte si Moto Guzzi!

Moto Guzzi V11 Le Mans

Hlavně žádný stres

Text: Martin Tománek, foto: MPI

Startér se zakusuje do ozubených kol masivního dvouválce s mechanickým rachotem. Roztočit tuhle jedenáctistovku mu dává hodně práce. Ještě jedno otočení pístů, mohutný blok motoru se otřese jako mokrý ratlík a pomalu nachází svůj rytmus a… Že už to dál znáte, protože každá historka o Moto Guzzi začíná podobně? Na tom něco bude, ale upřímně, jak jinak by měly guzzí příběhy začínat, když ne tímhle divokým koncertem mechanických zvuků?

Mechanika, upřímná a jednoduchá mechanika je totiž přesně tím, po čem ve skrytu duše toužíme. Přehledná mechanika je také důvodem, proč jsou podobné motocykly jako MG V11 Le Mans stále tak fascinující. Pár takových kousků možná ještě najdeme ve výrobním programu pana Davidsona, k srdci přirostly také francouzskému rejdaři Voxanovi, ale to bude asi tak všechno, a také za trochu jiné peníze. A tak nezbývá než si občas sednout k počítači (a jsme zase u toho…) a poohlédnout se po nějakém tom youngtimeru na internetu. Nabídka je pestrá, přirozeně, většina normálních lidí se starých „krámů“ ráda zbaví a většinou i za směšný peníz. V nákupní euforii je ale dobré myslet i na to, že když už si člověk nějaký ten „charaktér“ do domu pořídí, pak už většinou není cesty zpátky. Doživotní záruku na radost vám nikdo nedá, a tak neuškodí obrnit se trpělivostí a odstraňovat po večerech jednotlivé výrobní či skryté vady silou ducha a vlastní šikovností. Na druhou stranu je skvělé, že tu člověk nemusí bojovat s náhlými návaly absolutního štěstí, jako když se sveze třeba na téměř dokonalé Hondě VFR, vášnivé Suzuki GSX-R 1000 nebo sametové Yamaze FJR. Takové pocity jsou totiž nezřídka zrádné a mnohdy odejdou tak rychle, jako přišly.

S Guzzi se to má jinak – touha po echtovním motocyklu přichází poznenáhlu, v ojedinělých případech se v počátcích může projevovat dokonce i silnou averzí a nezřídka i chladným odmítnutím. Obzvláště tehdy, když vyjde najevo, že váš vysněný železný oř má navíc paličatou a vzpurnou povahu. A to je přesně ten zlomový okamžik, kdy člověk svou velkou lásku buďto odveze nejbližšímu prodejci zpátky na dvůr, nebo se naučí s jejími vrtochy žít, což může chvíli trvat.

Proč? Nejlépe by vám to asi vysvětlili kolegové z Motorradu, kteří vystavili v roce 2003 Moto Guzzi V11 zatěžkávací zkoušce v podobě nemilosrdného top testu. Však už to znáte sami – to je samé slalóm, čas na kolo, kužele a brzdná dráha, těžká Guzzinka z toho zrovna na větvi nebyla a v tisícibodovém hodnocení to bylo celkem znát. O té prapůvodní radosti z jízdy se z toho ale člověk holt moc nedozví.

Je zima, pravidelný to čas motocyklových meditací, a já si tak matně vzpomínám na ten letošní Intermot plný novinek, propracovaných videoklipů a počítačových animací, na kterých nám světoví producenti předváděli nejodvážnější kousky svých geniálních konstruktérů. Elektronické řazení, všemožná antiblokovací zařízení a černé krabičky, které člověku pomáhají udržet se při přidání plynu i v té nejrychlejší stopě. V další hale se polonahé dívky s umělým úsměvem smyslně tisknou k plastové kapotáži a zakrývají zlý a arogantní pohled futuristických světlometů. To jsou přesně ty chvíle, kdy by si tu člověk přál vidět úplně obyčejný motocykl s kulatým světlometem, jemným žebrováním a s motorem, kterému se dalo při práci ještě kouknout pod sukně. Nebo jinak: i ty nejlahodnější speciality japonské kuchyně se jednou přejí a člověk zatouží po lehce připáleném špekáčku s kremžskou hořčicí a pořádném krajíci čerstvého chleba. A vychlazené dvanáctce.

A tak se to má i s Guzzi V11 – zkušení guzzisté přiznávají, že už samotná startovací procedura je pro ně vzrušujícím zážitkem. Cvak – zasunutí startéru, grrr, grrr, chrr – chvilka trápení a velkého očekávání, klong, chrchrchro – země se zatřese a zaplní sytými výbuchy, obzvláště pokud máte namontovaný nějaký laděný výfuk, nejlépe ten od Ghezzi Brian. Citliví lidé, především ti technicky vzdělaní, s tím ale mívají trochu problém. Nechtějí totiž věřit, že zvuky prozrazující metalickou kolizi ozubených kol a následující exploze mohou být ještě 2008 let po Kristu součástí konstrukčního plánu. Při každém přidání plynu připomíná Guzzi Pandořinu skříňku – neviditelné síly trhnou masivním blokem motoru a stroj se na stojánku lehce napřímí. No ano, samozřejmě – klopný moment přece, komentují zmíněný souboj elementů pozorní přihlížející ze zájmem, jako by se jednalo o nějaký nevšední přírodní úkaz. Na mysli mají samozřejmě reakci klikové hřídele uložené ve směru jízdy, reakce kardanu je znát až při jízdě.

Ale co si budeme namlouvat, tyto více či méně zvladatelné hry přírodních sil tvoří základní charakter všech dvouválcových Guzzi. Nejspíš právě proto, že véčkové motory byly vyvíjeny původně jako stacionární agregáty, za což se jim ostatně mnozí bikeři jezdící na japonských čtyřválcích dodnes posmívají – že prý to jsou míchačky na beton… Každý, kdo zažil vzestup Mandelských na začátku sedmdesátých let, dobře ví, že něco takového může tvrdit jenom úplný ignorant. Jen si vzpomeňte na nádhernou Moto Guzzi V7 Sport, která tehdy pojížděla svou japonskou konkurenci s naprostou grácii – o jejích podvozkových kvalitách si mohli nechat zdát dokonce i u Hondy. Šup tam odpružení od páně Koniho a sportovní pneumatiky Metzeler, a Japonci neměli šanci. V téhle době hráli Italové ještě úplně jinou ligu.

Ono to vlastně platí dodnes – jenom s tím malým rozdílem, že za první ligu dnes kopou spíše inženýři Dálného východu toužící po maximální funkčnosti a dokonalosti. I Italové se samozřejmě snaží a modernizují a dolaďují svého ocelového oře do nejjemnější detailů, avšak původní koncepce motoru pocházející ze 60. let zůstává nedotčena. Co si budeme nalhávat – princip podélně uložené klikové hřídele a hned za ní uložené převodovky s kardanem se pro koncepci sportovního stroje opravdu moc nehodí a upřímně řečeno, ani nikdy nehodil. Sportovní Guzziny nikdy nebyly a dodnes nejsou v podstatě ničím jiným než zoufalým pokusem vydolovat z traktoru alespoň krapet toho sportovního espritu.

Leckomu se to sice může zdát jako bláhové počínání, ale ty dva drze do větru vystrčené válce se dokáží postarat o naprosto nezapomenutelný zážitek z hutného, surového motocyklu, na kterém si není těžké vypěstovat solidní závislost. Ale o tom by vám mohli pravověrní guzzisté vyprávět legendy. Jedno je jisté – spěch a stres jsou první slova, která budete muset ze svého „guzího“ slovníku vyřadit. Doma nechte i závodní kombinézu a barevnou integrální helmu, kolena se brousí na jiných motocyklech. A zapomeňte na dálnici a plný plyn, to téhle guzzince také moc nechutná. Ona se vám za to odvděčí – na malých silničkách plných zatáček, v klikatících se horských údolích, Moto Guzzi V11 vás protáhne vašimi nejoblíbenějšími místy s takovým nasazením, že na to do smrti nezapomenete. Jenom na ní nesmíte moc chvátat. Obzvláště ne po ránu – tuhle v noci trochu zapršelo a elektrický startér už zase stávkuje. Roztlačovat? Dva písty o velikosti pivního půllitru? Ba ne, to není třeba, ono docela stačí tady trošku poklepat, tady trošku zaviklat, tady pošroubovat a polaskat a V11 se otřepe jako mokrý ratlík. Ale tohle už přece znáte…

Sníme o jednoduchém motocyklu. O motoru, kterému se dalo při práci ještě kouknout pod sukně, který by žil vlastním životem.

Nechat se jen tak unášet: Moto Guzzi V11 je ideálním motocyklem pro každý útěk z každodenní reality.

Dva drze do větru vystrčené válce se dokáží postarat o nezapomenutelný zážitek z hutného, surového motocyklu.